Jdi na obsah Jdi na menu
 

Vyjádření pocitů Aleny Straussové-Vilšerové

 

Ahoj, dvořané.

     Zdá se mi, že to prvotní nadšení všech, které nadchla (možná mluvím jen za sebe) ta neuvěřitelná akce a ten neuvěřitelný projekt - sehnat, svolat a přimět k setkání všechny lidičky z jednoho, zcela obyčejného porubského dvora, který nám nabízel v našem dětství vyžití – to pěkné vyžití, které dnešní děti , bohužel, neznají - to nadšení prostě trochu upadá.

     Asi jsme se již ze všech těch našich vzpomínek již vypsali – my, co máme přístup k internetu (ti, co nemají – těm to nemůžeme zazlívat, ale je i jiná forma).

      Stále obdivuji tu skupinu lidiček, která se tomu věnovala a věnuje a dokázala svolat své blízké z dětství.

     Vím, že pracovní vytížení, nebo jiná zaneprázdnění nedovolí každému v každý termín se výborem pracně vymyšlených a zajištěných  srazů zúčastnit, ale nabývám dojmu, že mnozí naši spoludvořani tzv. okusili jednou a stačí. Uviděli známé tváře a více nepotřebují. Příště prostě nepřijdou.

     Měli bychom společně vymyslet nějakou – fakt dobrou akci, kam by přišli opravdu všichni. Nechci přímo nabízet třeba toho „Černého Petra“, jak vzpomínala Alča Serenčíšová – třeba na suchu, bez ledu, ale byla by to dobrá prča. Nebo něco jiného – právě na tom našem dvoře.

     K tomu, abychom vyhověli i Otíkovi – vezmeme - pokud ho ještě někdo má i nějaký magiš a pustíme si Olympik.

Ne, to byla jen sranda. Jde mi o to, že ta „děcka“ už se prostě neslezou nikdy v “plném počtu“, ono to snad ani nelze, ale utichá to i na těch web stránkách a to je smutné.

Shrnu tedy všechny své myšlenky: Původní – tak krásný projekt – pomalu končí. A asi i skončí.

Strausska